Předtáborové putování kolem Moravice, 24.-26.6.2016
Sešli jsme se v pátek odpoledne za tropického vedra a vlakem vyrazili do Vítkova. Přes město jsme došli do Podhradí a v sedm večer poprvé spatřili řeku Moravici, která bude naší průvodkyní po celé tři dny. S patřičným nadšením jsme se také hned zchladili v jejích vodách.
Pak už nás čekal jen strmý výstup k zřícenině Vikštejna. Prolezli jsme hradní sklepy i rozhlednu, postavili stany a zalehli.
Nad ránem kolem prošla bouřka, což způsobilo mně a Babočce menší noční poplach s hledáním náhradního úkrytu, neboť jsme spaly pod širákem. Kvůli nejmenovaným exotům oznamujícím svou neúčast v poslední chvíli jsme totiž nějak špatně napočítali stany a chybělo nám místo pro jednoho člověka.
Vstávali jsme brzo ráno, sluníčko svítilo a bylo zase horko. Skupinky si uvařily snídani, sbalili jsme, seběhli z hradu k řece a jejím údolím vykročili vstříc dalším zážitkům.
Před polednem jsme zorganizovali větší pauzu na oběd a hlavně vytoužené koupání. Protože se kvůli vodákům odpouštěla voda z Kružberku, museli jsme najít místo s menším proudem a hloubkou, ale pak jsme si to parádně užili. Další skvělá koupací pauza byla na soutoku Moravice s Melčským potokem.
Poté jsme vystoupali nad Papírenský splav, jímž začíná Weisshuhnův kanál, který zásoboval vodou a dřevem žimrovickou papírnu. Podél náhonu jsme kráčeli dál, až se nám do cesty nečekaně postavil bufet s kofolou a zmrzlinovými poháry, takže další program byl jasný.
Osvěženi a namlsáni jsme odhodlaně vyrazili na nejnáročnější etapu dne - stoupání do Domoradovic. Z nich už jsme jen seběhli na starý známý Meleček. U srubu jsme nabrali vodu a utábořili se o kus dál v lese. Po večeři jsme unaveni brzy šli spát.
V noci opět hřmělo a spadlo pár kapek, do rána se ale vyjasnilo. Než jsme však sbalili, zase se zatáhlo a při cestě do Žimrovic nás chytila bouřka. Její závěr jsme přečkali pod střechou u žimrovické hospody a promoklým lesem zamířili do Hradce.
U zámku jsme se tentokrát nezdrželi, zlákala nás cukrárna. U ní nás zastihla průtrž mračen, před kterou nás slunečníky příliš nechránily, a tak se členstvo slezlo do chumlu, přikrylo se pláštěnkami a přivolávalo různým skandováním slunce.
Sotva déšť přestal, rychle jsme vyrazili na poslední kilometr cesty k nádraží. Naposledy jsme pohlédli do zkalených vln Moravice a úspěšně stihli dřívější vlak, takže doma jsme byli už ve čtyři.
Ušli jsme 32 km, bylo to místy náročné, ale právě proto to stálo za to.
Myslím, že jsme si tuto dobrodružnou a pohodovou výpravu všichni užili.
